Třinečanka navrhla japonskou kolekci

Horizont  20. Prosince 2011, strana č. 12

 

TŘINEC / Monika Roženková pochází z Oldřichovic, chodila zde na polskou základní školu, poté vystudovala ve Frýdku-Místku Soukromou střední uměleckoprůmyslovou školu oděvní. Nějakou dobu pracovala jako grafička, teď se rozhodla vydat se cestou módní návrhářky. A zatím má úspěch. Zaujala zvláště její kolekce Haiku, která je inspirována Japonskem.
 
Co bylo impulsem k tomu, že jsi se rozhodla začít karieru módní návrhářky? 

Když mi bylo asi dvanáct, byli jsme s rodiči na dovolené vměstečku umoře, kde jednoho večera postavili na náměstí obrovské molo. Probíhala tam veřejná módní přehlídka. Byla jsem unešená těmi krásnými barevnými šaty, které modelky předváděly. Pamatuji si, že v té chvíli jsem si řekla, že chci být módní návrhářkou.

Skončila jsi střední školu, která byla přímo zaměřená na navrhování oděvů. Co se na takové škole učí?

Byl to základ, na kterém jsem mohla začít stavět. Od šití, modelování střihů přes kreslířské dovednosti až po základní přehled historie umění, bez toho se dnes neobejdu. Snažím se tyto dovednosti stále rozvíjet a nacházet nové možnosti modelování střihů i způsoby šití, hledám inspiraci v historii odívání aumění vůbec.

Myslíš, že jde někoho naučit navrhovat oblečení, nebo se s  tím musí člověk narodit?

Tak trochu na to člověk vlohy mít musí. A pak je ještě na něm, zda je bude rozvíjet a dál se učit. Kolikrát se stalo, že méně talentovaný člověk skrze svou píli předběhl toho talentovanějšího lenocha.

Co dělají tví spolužáci? Kolik jich projektuje, kolik změnilo branži?

Většina spolužaček je momentálně na mateřské. Některé se vydaly do zahraničí, jedna z nich tam studuje oděvní design. Pokud vím, ostatní pracují v jiném oboru. Nedávno jsem se dozvěděla, že i spolužák, který před pár lety založil svou značku, si našel jinou práci, ve které je momentálně spokojený více.

Stačí na to, aby se člověk dostal na vrchol, střední škola, nebo bys raději šla na nějakou vyšší? Nebo je podle tebe mnohem důležitější praxe v oboru?

Myslím, že je to velmi subjektivní. Jsou lidé, kteří se na vrchol dostanou díky dobrým kontaktům nebo lidé, kteří tam dojdou odhodlaně, pomalu krůček po krůčku. Není výjimkou, že ani nemají vystudovaný obor, v němž nakonec vynikají. A možná je ještě i nějaký další způsob. Někdo vystuduje vysokou, někdo studium přeruší a dostuduje ve čtyřiceti, někdo nedostuduje, a přesto to někam dotáhne. Věřím tomu, že pokud si jde člověk za svým cílem, tak že ho jednou dosáhne. Nelituji, že jsem se vydala cestou praxe, ale ani nevylučuji, že půjdu ještě studovat. Jen momentálně je to luxus, který si nemohu dovolit. Tak třeba v těch čtyřiceti.

V poslední době jsi se účastnila několika přehlídek. Která byla pro tebe nejdůležitější?

Mám za sebou pátou přehlídku nezávislých designérů a prozatím se mi nejvíce líbilo v Brně. Mám pocit, že s tamními návštěvníky jsem si rozuměla nejvíce. Nejen tím, že o mé věci jevili velký zájem, ale zajímaly je i podrobnosti ohledně samotné tvorby, volby materiálů, netypických střihů. Dostalo se mi iněkolik cenných rad. Pro mě jako návrhářku prodávající převážně přes internet, je taková konfrontace se zá-kazníkem k nezaplacení.

Jak se vůbec takový začínající návrhář dostane na přehlídky? 

Na každou přehlídku se podává přihláška, kde je potřeba popsat svou tvorbu a přiložit ukázku. Pořadatelé na základě tvé prezentace rozhodnou, zda se přehlídky zúčastníš, či ne.

Jedna z tvých přehlídek byla inspirovaná japonským folklorem. můžeme vidět i  některé modely inspirované místním, gorolským folklorem? Pocházíš přece z Oldřichovic.

Míst a kultur, kterými se dá inspirovat, je nesčetně mnoho. Přiznám se, že mám vhlavě jednu myšlenku, která má snaším regionem co dělat. Ale kdy bude realizována, to zatím nemohu s jistotou říct. Navíc, občas v mé tvorbě můžeme určitě vidět prvky našeho folkloru. Například vpodobě krajek, stuh a také barevnosti.

Byla jsi v japonsku? Odkud jsi čerpala náměty?

V Japonsku jsem paradoxně nikdy nebyla. Náměty jsem čerpala hlavně z knih, filmů a obrázků. Kolekce se jmenovala Haiku, což je japonská poetická forma vynikající jistým minimalizmem těsně spojeným s přírodou. Snažila jsem se o velkou stylizovanost japonské dobové módy, inspirovala mně příroda a architektura, která je v Japonsku velmi specifická.

Můžeš vyjmenovat největší módní hříchy místních lidí? Co naopak na nich oceňuješ?

Vždy mně zarážela 30 let stejná móda–nemóda, která je u nás nějak „oblíbená“. Ale na druhou stranu je to jev, který zde nepanuje jen v oblékání. V žádném případě nechci házet všechny do jednoho pytle, jsou i lidé, kteří na svůj šatník dbají a nevyjdou ven v ledasčem. Vždy jsem oceňovala hlavně starší ročníky, že se dokáží obléct velmi elegantně. A také ráda chodím na společenské události, na které se všichni hezky upraví, a je to najednou krásný kontrast.

Je něco, co ti vadí v pražských ulicích? Je podle tebe velký rozdíl mezi tím, jak se oblékají lidé v Třinci a lidé v Praze?

Vpražských ulicích a nejen tam mi vadí stádnost. Že lidé nemají svůj vlastní styl, který jim sluší a odlišuje je od ostatních. Lidé jsou v Praze oproti Třinci možná odvážnější, chtějí se více „ukázat“, i když jdou jen na nákup. Nehledě na občasné výstřelky turistů, nad kterými zůstává rozum stát. Podle mého názoru se v Třinci móda bere spíše prakticky - jdu do práce, pak z práce na nákup a domů, a co mám na sobě, je přeci jedno. Naopak když se někdo chce obléci hezky, tak se všichni ptají „A kam jsi se tak vymódila?“ Ale jak říkám, určitě se to netýká všech. A možná se to za tu dobu, co v Třinci nebydlím, i trochu změnilo.

Kde budeš slavit vánoce?

Budu se pohybovat mezi Třincem, Těšínem a Ostravou.

Bez čeho si Vánoce nedovedeš představit?

Mám ráda tu atmosféru, když večer svítí stromeček, voní cukroví, hrají koledy a pohádky. Mám ráda ten odpočinek po nehorázném stresu, a taky když na Štědrý den sněží. Ale bez sněžení si je představit dokážu. 

HALINA SZCZOTKA