Vlastní tvorba je radost


Módní oblečení se dá pořídit velmi jednoduše stačí zajít do obchodu. Pokud si v konfekci nevyberete, jsou tady i jiné možnosti můžete si například něco ušít sama. Jestliže k tomu nemáte vlohy, je možné získat autorské originální oblečení od někoho, kdo to umí třeba od Moniky Roženkové. Sedmadvacetiletou módní návrhářku šití baví odmala. „Doma šila mamka i tety, babičky zase pletly. Když jsem se rozhodovala, na kterou školu jít, zvolila jsem uměleckou průmyslovku. Naučila jsem se modelovat střihy a šít, ale i figurální kreslení; myslím, že škola mi dala hodně,“ říká Monika, která zvládne pánské oděvy, společenské šaty, Mkarnevalové masky či divadelní kostýmy.

Když přišla ze severní Moravy do Prahy, nejdřív získala praxi v zakázkovém krejčovství a pak zakotvila v Divadle v Dlouhé. „Jako garderobiérka jsem se tři roky starala o divadelní kostýmy, připravovala inscenace, asistovala hercům u převleků, šila. Zkušenost ze zákulisí ovlivnila můj pohled na kostýmní výtvarnictví a v neposlední řadě se odráží v tvorbě oděvů a módních přehlídek,“ vzpomíná Monika, která se po odchodu z divadla zkusila osamostatnit. „Otevřela jsem si obchůdek s vlastní tvorbou a prodávala tam i originální doplňky od kamarádek. Byl sice u Karlova mostu, ale ve dvoře, kam zabloudilo jen pár lidí za den. Když začali most opravovat a zavřeli schody, které k nám vedly, musela jsem skončit. Ale byla to dobrá zkušenost,“ nelituje Monika, která je dnes sice zaměstnaná v grafickém studiu, ale na vlastní tvorbu nerezignovala. „Už dřív jsem pro studenty DAMU a jejich mimoškolní projekty navrhovala a šila kostýmy. S režisérem Martinem Vokounem, který je teď v divadle v Plzni, spolupracuji dodnes.“ 
Jak to chodí při tvorbě divadelních kostýmů? „Nejdřív mi dá režisér přečíst text hry. Pak se sejdeme i s dramaturgem a scénografem, bavíme se o koncepci, charakteru postav a o tom, co by měly představovat. Poté vytvořím návrhy, předám je do divadelní dílny, vysvětlím, jak by měly kostýmy vypadat a oni je ušijí. Detaily řešíme na kostýmních zkouškách a na scéně. Záleží na tom, jak hru režisér pojme – jestli jako historizující nebo moderní. Historii módy mám nastudovanou ze školy, ale stejně se vždycky podívám na nějakou inspiraci,“ vysvětluje Monika. Hodně radosti jí přinášejí přehlídky vlastní tvorby, třeba v A studiu Rubín. „Letos jsem byla přizvaná také do divadla Hybernia na vzpomínkový galavečer věnovaný Michaelu Jacksonovi. Vytvořila jsem kostýmy na téma songu Thriller. Vystavovala jsem i na projektu Code Mode na Střeleckém ostrově, zaměřeném na autorskou a originální módu. Snažím se být na místech, kam lidi chodí, aby za mnou fanoušci trefili,“ směje se Monika, která šije doma, ale v širokém záběru. „Tvořím oblečení dámské i pánské – kalhoty, košile, vesty, šaty, mikiny, trička, případně i doplňky, a prodávám je na internetu i v pražském butiku pod svou značkou MonaRosa.“ Na Monice je sympatické, že ačkoliv je sama v módě expert, svůj vkus nikomu nevnucuje. „Když někoho navleču do úžasného kostýmku a on se v tom necítí, taky to není dobře.“ Poradí Monika čtenářkám, jak na to, pokud by se chtěly do šití pustit? „Nemusí se bát, není to nijak složité. Ať začnou tím jednodušším – sukýnkou, tričkem, halenkou. Například v Burdě jsou střihy kvalitní, moderní a postup šití je srozumitelně popsaný. Rozhodně si myslím, že ušít si něco je lepší než vybrat v řetězcích věc, kterou nosí každý druhý,“ říká Monika, pro kterou je z šití nejlepší fází právě tvoření. „Je to zajímavější než v závěru přišívat knoflíky. Ale i to se musí udělat.“ Co Monika stihne kromě práce a šití? „Vyšetřím čas na divadlo, kino, jednou za čas na posezení s přáteli nebo na výlet s přítelem do přírody. Jinak se ale věnuji navrhování a šití. Myslím, že je hrozně důležité, aby měl člověk v životě nějaký cíl. Aby nepřišel domů z práce a nekoukal na televizi, než bude čas jít spát, ráno šel do práce a pak zase k televizi. Takovýhle život by mě zabil,“ říká přesvědčivě Monika Roženková. 

Eva Danielová, Tina č. 47, 2010|11